úterý 18. listopadu 2014

Denis Leary: Rakovinu nevyléčíš


Americký herec a spisovatel Denis Leary v roce 1992 vydal knihu Rakovinu nevyléčíš, česky vyšla v nakladatelství Dokořán v roce 2004. Je to vlastně scénář k jeho standup výstupům. Dělá si legraci z vegetariánů, kouření, drog a politické korektnosti.

O boji proti kouření cigaret.

Jako by problém spočíval v tom, že jsme si toho nápisu [varovného, na krabičkách cigaret] nevšimli. Jestli si prosadí svou, už vidim, jak kuřáci po celým světě hned budou říkat: "Hej, Bille, pojď na cigáro - (všimne si varovnýho nápisu na krabičce) - Sakra! Počkej! Panebože! Cigára jsou prej škodlivý! Doprdele! Já myslel, že jsou prospěšný! Myslel jsem, že obsahujou vitamín C a plno vlákniny." Není von blbej? Nezáleží na tom, jak velký je varování. Klidně by mohly existovat cigarety, který by se jmenovaly VAROVÁNÍ. Nebo cigarety s názvem NÁDORY v krabičce s lebkou a zkříženejma hnátama. Kuřáci by na ně stáli frontu až na roh. "Nemůžu se dočkat, až si je koupím," říkali by, "vsadím se, že čovek dostane nádor, jakmile si zapálí." Nezáleží na tom, jak velký je na cigaretách varování ani jak jsou drahý. (s. 23)

Ke kampani proti řízení pod vlivem alkoholu:

Chtěj po nás, aby nikdo neřídil opilej. To lze samozřejmě jenom uvítat. Úplně to ale zpackali. S jakou kampaní na nás přišla vláda? Až půjdete chlastat, jeden z vás ať nepije. To je ještě povedenější než "Řekni ne drogám". "Netvrdíme, že nesmíš pít... vlastně tvrdíme, ale zato tví kámoši můžou!!! A ty je budeš rozvážet." (s. 56)

Hm, to je tak vše. Hodně pasáží se opakuje a poměrně nudí. Pokud si chcete přečíst něco politicky nekorektního a máte rádi černý humor doporučuji jeho druhou knihu Proč jsme takoví sráči.

Obálka převzata z nakladatelství Dokořán.

čtvrtek 31. července 2014

Menasse: Evropský systém

Tl;dr Rakouský spisovatel a filosof Robert Menasse napsal své dojmy ohledně Evropské unie. Původně chtěl napsat román odehrávající se v útrobách Evropské komise. Knihu poznamenává jeho zavilý odpor k národním státům, Německu a kancléřce Merkelové. Tito tři mohou za vše zlé, co se ve světě kdy událo. Naopak EU a její úředníci myslí jen na naše dobro. Má vizi vzniku evropského supranacionálního státu, jenž bude příkladem nové budoucnosti pro celý svět.

Evropští úředníci myslí jen na naše dobro

Menasse si romantizuje evropského úředníka, který je podle něj „historicky zcela novým typem úředníka, první, jenž není vázán povinností vůči svému vládci či své vládě, a první, který sám neustále zpochybňuje státní úřednický aparát a případně koriguje nebo ruší jeho pravidla nebo rozhodnutí“ (s. 20) a „jsou vázání výlučně principiální osvícenou racionalitou. Získali své pozice nikoli na základě paternalistických intervencí, protekce a stranické příslušnosti, nýbrž především na základě svého vzdělání a činorodostí“ (s. 23) Při čtení těchto a další podobných slov mi i slza ukápla, jak jsou ti evropští úředníci nesobečtí a obětaví, radost pohledět!

Občan EU je antievropsky naladěnými médii zmanipulovaný antievropsky smýšlející blb

Ovšem obyvatelé Evropské unie je vnímají trochu jinak. „"Bruselská byrokracie" je dnes pojem, pod který se dnes a denně generálně zahrnuje všechno to, co u mnoha lidí vlivem jejich každodenních zkušeností anebo při pouhém konzumu médií vyvolává kritiku, resentimenty nebo hněv.“ (s. 20) Za to vše samozřejmě mohou média, jež se vyžívají ve zdůrazňování negativ evropského společenství a nenechají si ujít jedinou příležitost ostouzet chuděry evropské úředníky.

A taky za to můžou nacionalističní antievropané, kteří „nutí evropské členy Parlamentu k neproduktivním půtkám s těmi, kdo Parlament chtějí pouze obstruovat. Řekl bych, že Evropský parlament by neměl být ústředním evropským srazištěm antievropanů.“ (s. 73) Fuj, antievropané chtějí demokraticky diskutovat!

Nízká volební účast podle Roberta Menasseho poukazuje na to, že lidé se nebojí Evropské unie kvůli omezení možnosti politické participace. (s. 14) Rovněž mu vadí rozsáhlé kompetence Evropské rady (setkání čelních představitelů členských zemí), neboť ta „není demokratická, protože lidé své premiéry nevolili, aby je zastupovali na supranacionální úrovni.“ (s. 34)

Nejvíce kritizuje Německo a Merkelovou, protože nechtějí platit řecké dluhy, i když Řekové vydělávají jen třetinu německých platů a ještě z toho musí platit své dluhy. (s. 50) Ty si však udělali sami, tudíž nechápu, z jakého důvodu by je měl sanovat jiný stát.

Supranacionální postnacionální stát

Národní státy obviňuje ze všech špatností zeměkoule, proto věří, že „národy... musejí být institucionálně a ekonomicky propojeny a uvedeny do vzájemné závislosti tak, aby nebylo možné sledovat jakékoli vlastní zájmy jinak než formou kolektivních úkonů.“ (s. 10) Podle autora založením Evropského společenství uhlí a oceli „se definitivně vykročilo k postnacionálnímu vývoji Evropy.“ (s. 11) Což ovšem podle něj současná generace politiků nechápe (s. 87), dle mého názoru ESUO vzniklo z hospodářských důvodů a aby zabránilo válce, nikoliv aby státy budovaly společný regulovaný sociální stát. Ostatně Menasse celých 97 stran trochu zapomíná, že „dobré“ úmysly evropských úředníků bude muset někdo financovat.

„Krize je jednoznačně důsledkem dnes už zcela překonaných kompromisů institucionalizovaných v unijní ústavě: EU je smělý, z historických zkušeností nezbytně vzešlý, vlastní historií nejdelší evropské mírové periody již legitimizovaný projekt k překonání nacionalismu a národních států na tomto kontinentu.“ (s. 81) „Evropské US jsou samozřejmě holý nesmysl, naprosté převrácení základní ideje evropského projektu. Evropa bude něčím zcela novým, USA jsou starý evropský projekt, který vznikl klasicky podle mechanismů, jež dnes v Evropě překonáváme.“ (s. 87) Budoucnost vidí takto: „Buď zanikne Evropa národních států, nebo zanikne projekt překonání národních států. Třetí možnost neexistuje“ (s. 92) Zajímavé, že si nedokáže představit či připustit žádnou jinou variantu, i když dříve kritizuje současné politiky, že neumí představit ideu evropského supranacionálního sdružení, kterou on vidí jako jedinou možnou.

EU je ze všech pekel na světě nejvíc cool

Ač se jedná především o esej, která se zakládá na dojmech autora (s. 42) než na faktech a realitě, tak se tu dají najít pozitiva a styčné body. Kniha je stručná a provokativní, vede k zamyšlení nad budoucností států. Zároveň má Menasse pravdu o obviňování Evropské unie za všechno, co se nám nelíbí a kde se vlaječka se žlutými hvězdami je mihla. „EU je ze všech pekel na světě nejvíc cool.“ (s. 64)

Zajímavé bylo podívat se na možnost zrušení národních států a hranic. Jako příklad, proč jsou dnešní národní státy překonané uvádí, podobnost lidí, kteří žijí několik kilometrů od sebe, ale dělí je státní hranice a naopak vzdálenost a kulturní odlišnost od osob, žijících s ním v jednom státě ale 500 km daleko. S tím se nedá nesouhlasit, ale stále to není pro mě důvod zakládat supranacionální sdružení v Evropě. Např. když mám blíž k lidem vietnamské či švýcarské národnosti, kteří nejsou členy EU, a nemám prakticky nic společného s povahou Řeků, tak nechápu, proč bych s nimi měla být v nějakém spolku jen na základě geografické polohy a ochoty jeho státu se spojovat s mým státem.

Na druhou stranu čím méně má autor argumentů a faktů k doložení svých názorů, tím zatvrzeleji je prosazuje.

MENASSE, Robert. Evropský systém : občanský hněv a evropský mír, aneb, proč musí darovaná demokracie ustoupit demokracii vybojované. Vyd. 1. Praha : Novela bohemica, 2014. 97 s. ISBN 978-80-87683-29-3.

středa 2. července 2014

Sarrazin: Německo páchá sebevraždu


Tl;dr Německý politik a ekonom Thilo Sarrazin  ve své knize Německo páchá sebevraždu rozebírá současné a budoucí problémy Německa se zaměřením na imigraci, školství a sociální systém. Nebere si servítky, ale též se plete do věcí, kterým evidentně nerozumí. Klade potřebné otázky, nastoluje provokativní témata, ale dává špatné odpovědi.

Kniha je to bezesporu zajímavá a citlivým tématem imigrace v Evropě provokativní. Ovšem autor, podobně jako Václav Klaus v Česku, neváhá přehánět a ohýbat si různá data ke svému, aby tak čeřil vodu, což pak bohužel má za následek, že část jeho velmi dobrých návrhů je diskvalifikována právě tím přeháněním.

Ani on nevynechá možnost vyjádřit se ke globálnímu oteplování. Např. navrhoval, že „obléct si svetr by mohlo pomoci snížit náklady za energii, neboť by se nemuselo tolik topit.“ (s. 14) Globální oteplování přirovnává k imigraci a plodnosti Německa: „Většina politiků všech stran, kterým spíš nedá pokoj, že teplota za 100 let stoupne o 2 až 4 stupně, místo aby je spíše znepokojovalo, že počet Němců do té doby klesne o 80 procent.“ (S. 302) Na straně 19 tvrdí, že „Neměla by se každá generace zabývat spíš svými vlastními problémy a problémy generací příštích přenechat těm, kteří budou po nás?“ Ovšem v závěru nastiňuje vývoj Německa v roce 2100. Pak si vyberte.

Školství

Thillo Sarazin je ročník narození 1945, pochází z bohaté a vzdělané rodiny. To vše determinuje jeho pohled na školství. Celou knihu provází citace nějakého výzkumu, že 50 až 80 % inteligence se dědí po předcích. Tudíž by všechny imigranty a méně nadané rovnou ... Rovněž často zdůrazňuje, že on sám se naučil anglicky, číst a ostatně většinu vzdělání získal samostudiem. Což ho ctí, ovšem ne každý má takový přístup ke vzdělávání, knihám, možnosti cestovat nebo podporu rodiny či jen méně motivace. Jeho ideálem je celodenní škola, kde dopoledne se do žáků bude hustit, co se jen do nich vejde, a odpoledne se budou dělat domácí úkoly pod dozorem odborného personálu. Rovněž se budou děti věnovat tělocviku. Samozřejmě hromadně, protože jak píše „Psychický a sociální vývoj dětí probíhá harmoničtěji, jestliže se pohybují ve skupině vrstevníků.“ (s. 211) Stát si musí své stádo vychovat. Nejraději by děti jejich nevzdělaným a nemotivovaným rodičům vůbec nevracel.

Ovšem si nevšiml, že nežijeme v 50. a 60. letech 20. století, nýbrž ve století jednadvacátém. Vědomosti, a těch musí mozek každého žáka obsahovat velkou hromadu, lze získávat lepšími formami jinak. Vůbec nezmiňuje internet.

Kritizuje kvalitu a nároky učebnic, s čímž lze poměrně i souhlasit:
„Jak u matematiky, tak u němčiny lze ukázat, že nároky učebnic se od sedmdesátých let postupně snižovaly: v učebnicích matematiky základních škol pro první až čtvrtý ročník se od sedmdesátých let výrazně zvýšil podíl barevných obrázků, zatímco hloubka výkladu klesala a množství cvičení a jejich stupeň obtížnosti se snižovaly. Tento obraz získáme, pokud porovnáme standardní učebnice pro daný ročník vydávané týmž nakladatelstvím od sedmdesátých let do současnosti.“ (s. 174)

Pro zvýšení motivace se věnovat škole navrhuje program, který fungoval v USA pro „černé“ žáky. Tedy dávat jim za dobré známky peníze (s. 206). Zde opět Sarrazin ukazuje, že nechápe ani zbla psychologie a vzdělání omezuje pouze na získávání dobrých známek ve škole.

Sociální stát a imigrace

Mimo kritiku školství se pouští i do německého (potažmo evropského) sociálního státu a imigrační politiky. Na paškál si bere hlavně německý sociální systém Hartz IV, jenž stanoví, že sociální dávky na osobu činí nejméně 60 % průměrné mzdy. Takže i když u našich západních sousedů není stanovena minimální mzda, tak proč by někdo pracoval za méně, když se bezpracně může válet doma.

Dle Sarrazinova názoru by si evropské země, podobně jako např. USA či Kanada, měly vybírat, které imigranty si ponechají a které odešlou zpět. Což se samozřejmě v současné Evropské unii nenosí, převládá názor, že z peněz daňových poplatníků zachráníme celý svět. Rovněž je legitimní požadovat po nově příchozích, aby se přizpůsobili evropské kultuře a dodržovali zákony. Což jak říká Tomáš Pajonk, je dnes málem vyjádřením odvahy a neústupnosti.

Případně se proti těmto integračním výzvám používá ˆ„Srovnávání "antisemitismu" a "islamofobie", k němuž se tak rádo sahá, nebere ohledy na ten fakt, že pouze antisemitismus se zakládá "na hysterických úzkostech, smyšlenkách, projekcích a závislosti", nikoli však "islamofobie", neboť teroristické útoky, vraždy cti, zuřivost Tálibánu, dětská manželství v Saúdské Arábii, kamenování cizoložnic a věšení homosexuálů jsou všechno realita. Prováděné násilí spolu s nekontrolovaným a agresivním tónem, který je vůči kritikům mnohých forem islámu nasazován, mají zastrašující účinek, jenž se již vplížil do veřejného prostoru evropského názorového klimatu.“ (S. 243)

Trnem v oku je pro něm obzvlášť příliv lidí z islámských zemí. V Německu převážně z Turecka. Většina těch lidí se nechce adaptovat a žít svůj „německý sen“ nebo ne ten, který nám připadá normální – pracovat, mít děti atd. Přicházejí většinou s vidinou snadného života na sociálních dávkách a produkce dalších, podobně smýšlejících generací pobíračů dávek. K porovnání různých migrantů používá různých výzkumu, které se zabývají především srovnávání školních výsledků dětí s migračním pozadím. A nachází shodné rysy jak v Německu tak ve Velké Británii, kde zaostávají především žáci s rodiči z muslimských zemích. Např. komparace výsledků Pákistánců a Indů v Anglii a Turků a Vietnamců v Německu.

Na paškál si bere i další část moderního sociálního státu – důchodové zabezpečení, které se podle něj odpoutalo od reprodukčního chování, „což podstatně přispělo k tomu, že reprodukce v mnoha průmyslových zemích klesla hluboko pod úroveň udržitelnosti stávajícího rozsahu populace.“ (S. 156)

Obálka převzata z nakladatelství Akademia.

úterý 27. května 2014

Vražda jako společenská událost

Vražda jako společenská událost se řadí k žánru černého humoru. Dva vězni Paul Guterman a Joe Colohnatt v rámci terapie ve vězení sepsali tuto knihu, v níž se zaobírají společenským chování vrahů během vraždy a po ní. Publikace postihuje jak vraždy ve společnosti (divadlo, koncert, vernisáž a restaurace), tak na cestách (vlak a loď). Kniha je doplněna bohatým poznámkovým aparátem, ve kterém potenciální mordýř najde konkrétní případy.


Poznatky

Uskutečnil se výzkum, v němž bylo zjištěno, že lidé by se nejraději nechali zavraždit v divadle (45 %) nebo na koncertu (32%). Ovšem jako způsob smrti by volili prudký jed či udušení polštářem při spánku. Tato zjištění kladou na osobu vraha značné nároky, neboť udusit někoho polštářem při spánku na koncertu jistě nebude snadné. No, i když při nějakých školních výchovných koncertech...

Významné oběti vražd během činu se mají oslovovat titulem, akcionáři se mají vraždit podle velikosti podílů.

Citát

Je-li smrt naší oběti významnější společenskou událostí než samotné divadelní představení, zavraždíme ji tak, aby si toho všichni všimli. Smrt prezidenta je jistě významnější společenskou událostí než premiéra opery, proto ho můžeme směle zavraždit i v jeho lóži a zakřičet přitom i nějaké vlastenecké heslo, abychom na svůj čin vhodně upozornili. (s. 13)

Hodnocení

Pro příznivce černého humoru je to určitě dobrá volba, člověk se pobaví i poučí. Trochu mi vadilo neustálé přeskakování z hlavního textu k poznámkám, jež tvoří skoro polovinu knihy. Asi by stálo za uvážení, jestli je přímo nezačlenit do hlavního textu.

Bylo by zajímavé přečíst si knihu, jak se má chovat oběť vraždy. Takovou jsem zatím nenalezla, patrně proto, že po úspěšném činu není, kdo by publikaci napsal.

GUTERMAN, Paul a Joe COLOHNATT. Vražda jako společenská událost : základy společenského chování při vraždě. Vyd. 1. Brno : Jota, 2007.

Kam dál

Kniha Mrtvol na tři hroby od Jamie Masonové