neděle 8. prosince 2013

Výuka citací

Občas mám pocit, že můj bývalý studijní obor (Informační studia a knihovnictví) neřeší nic jiného, pouze citační normu ISO 690, tj. norma na citování zdrojů (knih, článků, atd.) ve (vědeckých) publikacích.

Já si však nemyslím, že to nejdůležitější při odkazování na zdroje je umět dopodrobna ISO 690. A to ze čtyř důvodů:

1) Už to nutné používání jakési české obskurní normy. Proč nemůžeme používat nějakou jinou, která se používá celosvětově? Už přece nežijeme v době národního obrození.

2) Ano, učíme studenty používat normu, ale ať citují správně, tzn. myšlenky, nikoliv pouze odkáží na konci odstavce nebo nepoužívají řádkové reference, jen uvedou zdroje na konci textu?

3) Je rovněž otázka, jestli by nebylo lepší probírat se studenty spíše, co citují, než jak to citují? Skutečně citují zdroje, které jsou toho hodny? Zkusme se podívat na oborový portál studentů jedné katedry na brněnské fildě - WikiKnihovnu, kde se nacházejí „seminární práce“ studentů např. z Bloku expertů. Co citují za zdroje? Povětšinou v češtině, z první strany vyhledávání na googlu a nebo okopírované z Wikipedie. Proč nepoužívají odborné zahraniční databáze?

4) Citování Wikipedie. Právě se mnohý z učitelů otřásl odporem. Zakazují studentům Wikipedii citovat, ale prý ji používat mohou. Hm, lehce mi to zavání porušování citační etiky (tedy uvedením VŠECH zdrojů, které jsme k vypracování textu použili). Ač wikipedista též si nemyslím, že by studenti obzvlášť vysokých škol měli Wikipedii citovat. Wikipedie je totiž všeobecná encyklopedie (tedy terciární zdroj) a student vysoké školy by měl citovat primární či sekundární zdroje.

Ostatně, když už Wikipedii někdo cituje, neumí to. Ono totiž nestačí uvést url adresu a den, kdy jste informaci získali. Jak asi tušíte, Wikipedii může editovat každý a to kdykoliv. Denně může příslušný článek projít mnoha změnami a na kterou jste odkazovali? Každá verze článku má totiž své číslo revize.

Nejjednodušší způsob je kliknout na levém postranním panelu na záložku Nástroje, kde je odkaz Citovat stránku. Ten vám předloží na zlatém podnose citace podle různých norem.

úterý 15. října 2013

Volební spoty 2013

Včera jsem se neplánovaně a dobrovolně vystavila vlivu volebních spotů stran a hnutí kandidujících do parlamentu, zanechalo to ve mně mírné trvalé následky a názory, se kterými bych se chtěla podělit s běžnými/obyčejnými/průměrnými českými voliči/občany/lidmi™. Některé strany zvládly vyrobit dvě videa, ale to bych fakt nedala.

ČSSD - Dluhoslav leze na nějakou horu (asi Říp), něco mu udělali s hlasem, aby nemečel jak koza. Palec hore!
Svobodní - viděn jako první → zděšení, po zhlédnutí ostatních → lepší průměr
Piráti - prosazování geek komunismu, prvoplánovité používání nadávek (samozřejmě vypípaných jakože cenzúra)
TOP 09 - Kchárl, za ním slizce se usmívající Kalousek, bez uvedení jakéhokoliv programu
Hlavu vzhůru - homevideo s Bobo a jakýmsi ODSpadlíkem zpívajícím v moravské nářečí "metelesku blesku" a kňourajícím Klausem
ODS - zas ty bezduché rýmovačky alá generátor tvítu naše paní premiérka Miroslava Němcová
Romská demokratická strana - nezmohla se na video
Klub angažovaných nestraníků - nějaká pani cosi čte z papíru
Změna - odvolaný primátor a víla Fišerová
Strana soukromníků České republiky - spot lehce připomíná web http://hrubasy.cz/
KDU-ČSL - objevuje se europoslankyně, která teď nekandiduje, ale je potřeba využít dřívější známosti z prezidentské kampaně, působí to spíš jako představování nového symbolu (slunečnice) než volební spot
Pravý blok - Cibulka tradičně nezklamal
Suverenita - Strana zdravého rozumu - neplést s Bobo, spot ve mně evokuje weby z 90. let
Aktiv nezávislých občanů - spot nedodali, mohli aspoň sestříhat vystoupení Vladimíra Stehlíka u Drtičky
SPOZ - profesionálně, ovšem děsné plky, WTF zastavili jsme Kalouska?
Občané 2011 - nedodali spot
Úsvit - Tomio šišlá, nebo se mi to zdá? Ta hymna na konci od Evy a Vaška fakt není fake? Šmarjápano!
DSSS - záznam Vandasova žvanění
ANO 2011 - aby se za nás děti nestyděly s Babišem a Stropnickým, tak určitě!
KSČM - vyhnula se natáčení trapného spotu a peníze dala na charitu (snad)
LEV 21 - strana lva bez Lva (Jiřího Paroubka)
Strana zelených - při sousloví "běžný český volič" se mi chce blejt, velebnosti! Plus dávám za tlumočení do znakového jazyka a trefa do české kognitivní disonance "já občas můžu jet načerno, vždyť to nikomu nechybí, ale běda komukoliv jinýmu"
Koruna česká - monarchistický plky

úterý 17. září 2013

Rušení účtu v Komerční bance (asi skvělá služba)

Dnešní průběh schůzky v Komerční bance za účelem zrušení účtu:

* schůzka měla začít v 10:00, začala v 10:15 (máme čas, že)
 * velmi "milá" paní
 * paní neví, proč jsem přišla (vůbec jsem to nepsala do zprávy u data schůzky, žj)
 * 5 minut se s paní hádám, že si ten účet chci zrušit, protože mi služba nevyhovuje, odmítá začít vyplňovat nezbytné formuláře a mele, jak je Komerčka žůžo (tak určitě)
 * paní tvrdí, že není důvod účet rušit, protože neplatím žádné poplatky (ta dvacka měsíčně a další poplatky jsou moje halucinace)
 * paní tvrdí, že jejich internetové bankovnictví je úplně úžasné a chyba je na mé straně (asi žije na jiné planetě nebo jim Komerční banka přidává něco do pití)
 * naúčtuje mi poplatek za vydání platebních karet, které bych měla dostat až za 14 dní (nežádala jsem o ně), tudíž je vůbec nedostanu, protože už k účtu v té době nebudu mít přístup (účet je ale přeci bez poplatků)
 * půlhodinové papírování (založení účtu v normální bance trvá cca 5 minut)
 * paní nevrle kouká, že čtu dokumenty, které mi předhazuje (předhazuje doslova)
 * nová tiráda na téma úžasné a krásně použitelné internetové bankovnictví
 * při odchodu mě paní provází ironickým "na shledanou", které opakuje pětkrát za sebou a nahlas, aby to slyšeli další tři úředníci a přítomní klienti, kteří ještě neutekli

Paní svým chováním trumfla všechny státní instituce, které jsem zatím měla tu čest poznat.

Tak tohle je tedy ta skvělá služba, kterou se chlubí v těch superinteligentních a nápaditých reklamách!

pátek 13. září 2013

Studium ve vakuu

Tento článek vznikl jako reakce na diskuzi pod článek Co zůstalo po diplomkách, kde se debatovalo o úrovni diplomových prací na KISKu.

Ono není úplně jednoduché napsat odborný text na 70 000 znaků, když jste za celé tříleté studium moc odborných věcí nenapsali a už vůbec k nim nedostali zpětnou vazbu. Zlepšit se v psaní (odborných textů) se dá nejlépe tak, že budete psát a na své texty dostanete zpětnou vazbu. Což jsem např. v mém případě úplně nestalo.

Absolvované předměty: odborné texty a zpětná vazba k nim

Tučně jsou vyznačené předměty s poskytnutou zpětnou vazbou.

První semestr:
Informační věda 1  0
Informační fondy a služby 0
Práce s informačními prameny 0
Metody knihovnické práce 0
Počítačová gramotnost 0
Přehled dějin české literatury 0
Multikulturní výchova - 1 prezentace, zpětná vazba 0
Motivační kurz 0

Druhý semestr:
Informační věda 2: wikiheslo, během postupové zkoušky upozornění na chybnou citaci, nešlo nepoznat, že vyučující text ani nečetl, zpětná vazba 0
Nami 0
Filozofie 1: esej, zpětná vazba: zelené políčko v ISu
Úvod do studia médií 0
Architektura knihoven - skupinová prezentace, zpětná vazba 0
Blok expertů: wikiheslo, zpětná vazba 0

Třetí semestr:
Knihovnické systémy a standardy 0
Metodologie pro informační studia a knihovnictví: skupinová práce, zpětná vazba: věcné připomínky
Filozofie 2 0
Digitální kompetence 0
Elektronické informační zdroje: wikiheslo, zpětná vazba: zelené políčko v ISu
Kognitivní psychologie 0
Blok expertů: wikiheslo, zpětná vazba 0
Podpora čtenářství: projekt, zpětná vazba během prezentace

Čtvrtý semestr:
Referenční služby 1 0
Selekční jazyky 0
Autorskoprávní aspekty knihovnicko-informační činnosti: 3 anotace ke článků, zpětná vazba 0
Informační systémy: projekt, zpětná vazba 0
Metodologie pro informační studia a knihovnictví: projekt, zpětná vazba 0
Práce s obrazovou informací 0
Prezentace informací na internetu: skupinový projekt, zpětná vazba 0
Blok expertů: wikiheslo, zpětná vazba 0
Informační bezpečnost: projekt, zpětná vazba: připomínky
Knihovnické procesy a služby: anotace ke třem naskenovaným knihám, zpětná vazba: oprava citace
Vizualizace informací: projekt, zpětná vazba 0

Pátý semestr:
Referenční služby 2 0
Řízení organizací: anotace k přečteným kapitolám, zpětná vazba 0
Informační etika: 0

Šestý semestr:
Digitální knihovny 0
Informační vzdělávání: anotace k článku, wikiheslo, projekt, zpětná vazba 0

Shrnutí

Zpětná vazba
povinné předměty (Áčka): jedna zpětná vazba za 3 roky
povinně volitelné předměty (Béčka): 2 zpětná vazby za 3 roky
Počet napsaných odborných textů
Ehm, jaksi nemám pocit, že jsem někdy něco takového na KISKu měla za úkol vytvořit. No, možná při Metodologii.

Řešení

Ale abych jen nekritizovala. Chápu, že je v takovém počtu studentů těžké každému poskytovat připomínky k jeho textům. Zas na druhou stranu ono těch zadaných prací také moc není. Zkuste naučit už v prvním ročníku studenty, aby dokázali na cizí text nahlédnout kritickýma očima a navrhli případné změny. V dalších letech si pak mohou texty kontrolovat navzájem.

čtvrtek 15. srpna 2013

Kravaťáci


Sestra zavražděné investigativní novinářky Kateřina přijíždí do jaderné elektrárny ATOM, aby do ženského časopisu napsala reportáž, ve která má poučit čtenářky, že z komínu elektrárny nestoupá radioaktivita, nýbrž vodní pára. Prostřednictvím postavy Kateřiny autorka provází své čtenáře zákulisím elektrárny, politické scény či bojem na zprivatizovaném cargu pražského letiště TGM. Děj novely je okořeněn narážkami na byrokracii, politiku, korporátní přístup i manželský život po letech.

Autorkou Kravaťáků je Dana Emingerová, která tři roky působila mezi manažery v ČEZu a ČSA. Předmluvu napsala Dana Drábová, která fungovala rovněž jako poradce pro oblast energetiky. Kniha vyšla v roce 2012 v nakladatelství Mladá fronta.

Děj knihy se odehrává v prostředí státních korporací, především ve fiktivní jaderné elektrárně ATOM a zprivatizovaném letišti TGM v Praze. Autorka znalá prostředí vtipně popisuje byrokracii velkých státních molochů, boj energetických gigantů jádro versus obnovitelné zdroje, zákulisní praktiky v politice, (ruskou) mafii prorůstající do politiky a umístění bývalého ministra.

I když autorka i Drábová píší, že se jedná o čistou fikci. Tak podobnost realitě nejde zapřít. Například vražda mladé novinářky, podivní prodej státní firmy, elektrárna ATOM jako dárek pro zaměstnance nakoupí brakovou knihu tehdejšího předsedy vlády či chodská univerzita rozdávající tituly prominentům. Pokud si čtenář nenajde v paměti příslušnou událost, tak mu je kniha připomene vloženými novinovými články (které jsou lehce upraveny).

Ke knize jsem se dostala náhodou. Připravuji si před návštěvou knihovny seznam knížek, které bych si vybrala a pak ho na místě redukuji. Vzhledem k tomu, že knížky jsou řazeny podle příjmení autorů a ty odborné podle oboru, nejde snadno uskutečnit to, čemu se v angličtině říká serendipity, tedy jakási šťastná náhoda nebo radostné překvapení. Prostě náhodou na něco narazíte. Já takhle hledám knížky přes Amazon nebo Kosmas pomocí různých doporučení na konci stránky. Většinou mě zaujme název nebo obálka. O knížce jsem poté něco hledala na internetu, abych si nepůjčila něco úplně divného... V Databázi knih ji nikdo nečetl, podle statistik katalogu jihlavské knihovny ji přede mnou měl vypůjčen jediný čtenář. Pak jsem ale objevila recenzi na Neviditelném psu a zapsala si ji na seznam.

Celkově mě kniha hodně bavila, útlý svazek jsem zhltla během odpoledne. Původně jsem k dílu přistupovala trochu skepticky, protože nemám příliš v lásce české spisovatele a obzvlášť ženy-spisovatelky. Nějak mi přijde, že text zbytečně protahují o popisky oblečení a dialogy jsou poměrně užvaněné. Dana Emingerová se tomuto naštěstí vyhnula. Naopak, charakteristiky postav jsou zajímavé a i popis prostředí mě zaujal. Nejvíc mě bavil popis vnitřního fungování elektrárny a letiště. Mám ráda popisy různých prostředí, které jdou do hloubky. Něco ve stylu knih Arthura Haileyho.

Knize bych vytkla tři věci: hnusná obálka z agentury (když už na vnitřní straně knihy jsou koláže Davida Vávry, to nemohl udělat i obálku?). Za druhé: Novinové články vkládané do textu, jako kdyby si čtenář nepamatoval ty události. A trochu mě zklamal závěr, zdál se mi příliš dramatický a bombastický. 

Pokud se chcete bavit na účet politiky či korporací, tak doporučuji.

Jako ukázku jsem vybrala korporátní komunikaci ve fiktivní jaderné elektrárně ATOM.
V ATOMu už zaměstnanci tenhle obrovský koloběh nečitelných zpráv berou úplně normálně, ale je normální, že lidé spolu skoro nemluví? Pokud to není zrovna nějaký zajímavý firemní drb, tak na podnět "prosím, vysvětli mi" každý dostává odpověď: "Pošlu vám materiál." A mailem přijde nekonečný powerpointový elaborát. A přece nikdo neví nic. Jsme zahlcování daty, zatímco to podstatné, co chceme vědět, co si potřebujeme říct ve třech větách, se v nich ztrácí nebo v nich vůbec není... Ředitel si vzpomene na ranní debatu s Pavlem Plamínkem. Vlastně se mu vůbec nediví. Ani Václav Sosna nechce číst zprávy, že "velký PZJ, vycházející z původních a zatím platných PRGR, bude odlehčen, protože to SÚJB vítá."
Pravidlo 4 jaderných zet:
  • Zastav se
  • Zamysli se
  • Zrealizuj
  • Zkontroluj 
Autorka se na svém blogu rozepsala o procesu a zákulisí vzniku této knihy.



středa 17. července 2013

Elektronická komunikace české justice

Jak jsem se již zmiňovala v článku justiční slang, pracovala jsem čtyři roky v české justici. Kromě půl roku na exekučním oddělení jsem zbylý čas působila na trestních odděleních okresního a krajského soudu.

Včera proběhla další část veselohry o (ne)korumpování poslanců, konkrétně doručování rozhodnutí Nejvyššího soudu na státní zastupitelství. Viz např. článek Petra Koubského na Lupě. Chtěla bych proto popsat, jak vůbec elektronické cesty v českém soudnictví fungují.

Začneme od hlavního líčení, kde se veřejně projednává nějaký soudní případ. Jednání se obvykle nahrává na CD, které je součástí spisu, a zapisovatelka pořizuje z jednání tzv. protokol o hlavním líčení. Pro jistotu: normálně na počítači, fakt se nepoužívají psací stroje nebo těsnopis. Většina elektronických procesů probíhá v informačním systému jménem ISAS. Vzhledově si představte něco jako windows 98, funkčně si radši nepředstavujte nic...

Zavádění datových schránek proběhlo zhruba v říjnu 2009. Původně to samozřejmě mělo být v červenci, ale známe to... První dva měsíce byly slušně řečeno peklo. Vyhledání datové schránky pro doručení písemnosti mohlo trvat minutu, ale taky celé dopoledne, nejčastěji však zhruba půl hodiny. Což značně komplikovalo situaci, když máte u sebe třicet spisů a do každého potřebujete v průměru zjistit, jestli má či nemá datovou schránku tak pět osob, tož to chvilku potrvá, že... V praxi se to řeší tak, že místní advokáti, policie a státní zastupitelství si písemnosti nadále vyzvedávají na podatelně. Do datovek se nejprve doručovalo jen firmám a úřadům. No, doručování... odeslání dokumentu rovněž zabralo cca půlhodinku. V průběhu času se systém relativně stabilizoval a v rámci normy (jeden až dva výpadky měsíčně) funguje dodnes.

Celé propojení informačního systému a datových schránek má na okresních soudech stále problémy. Dokumenty, které jsou doručeny do datové schránky soudu, přijímá podatelna, která je následně rozdělí na jednotlivá oddělení (trestní, exekuční, civilní atd.). Tedy to nefunguje jako e-mail, kdy písemnost dostane konkrétní osoba. Odesílání dokumentů z celého soudu probíhá stejně, většinou někdy odpoledne pracovnice podatelny otevře systém datových schránek a teprve dokumenty čekající klidně od rána odešle.

To ale není největší problém. Tím je nemožnost na rozhodnutí soudu vyznačit datum, kdy nabylo právní moci. Tzn., když se rozhodnutí doručí, proběhne určitá doba na odvolání a pak se již proti rozhodnutí nelze odvolat. Za skoro čtyři roky firma CCA Plzeň nedokázala (nebo spíš ani nechtěla) zapracovat připomínku, kterou pravděpodobně kromě našeho soudu vznášely i ty ostatní, že potřebujeme tlačítko právní moci. Oni tam to tlačítko a políčko přidělali, ale nefunguje. V ideálním případě by se na něj kliklo  a k dokumentu by systém připojil poznámku, že nabyl právní moci tehdy a tehdy, v méně ideálním, že se to tam ručně doplní. Nic. Řeší se to tak, že se vezme tištěná verze, razítkem se vyznačí právní moc a zapisovatelka dojde k jednomu ze dvou skenerů na soudu, aby rozhodnutí naskenovala do informačního systému, odešla zpět ke svému počítači a dokument po drobném zápolení s datovými schránkami konečně odeslala.

K různým posměšků k faxům. Ty se používají zřídka, většinou když nějaké jiné státní zastupitelství, policie nebo vězeňská služba něco nutně potřebuje (např. rozsudek s právní moci nebo se tak zjišťuje, ve které věznici se zrovna nachází odsouzený ve výkonu trestu). Fax se používá k tomu, že se tak dá zaručit, že jde o pravou kopii originálu a vzhledem k popisovanému procesu doručování do datových schránek hlavně kvůli rychlosti. Když není potřeba, aby to bylo oficiální (do spisu), tak se normálně písemnosti posílají e-mailem.

úterý 9. července 2013

M-learning a gamifikace (primitivně, ale účinně)

V uplynulých dvou měsících jsem testovala se čtyřmi kamarády, co udělají nové učební metody s naším věčným bojem s angličtinou. Řadíme se mezi tzv. falešné začátečníky, tedy lidi, kteří usilují o zlepšení v našem případě v angličtině, a po několikatýdenní/měsíční snaze selžou. Většinou kvůli ztrátě motivace. Ono udržet se na cestě celou dobu je fakt těžký. Kdo se někdy něco úplně nového a složitého učil doma sám, asi chápe.

Chtěli jsme to pojmout nějak jinak než doposud, ale aby nám testování nových metod nezabralo moc času, ani peněz. V té době jsem studovala předmět s názvem Informační vzdělávání na FF MU a chtěla jsem si nějaké metody vyzkoušet. Volba padla na pojmy gamifikace a m-learning. WTF?

Gamifikace je aplikace herních principů v primárně neherním prostředí. To by na vzdělávání poměrně sedělo. Přece nám ve škole vždycky říkali "učit se, učit se, učit se" a školní docházka se brala jako místo chození do práce. Takže vzdělávání vypadalo poměrně jako značná pruda. Ale jde to udělat i jinak. Ostatně jak říká Komenský škola hrou.

M-learning označuje výuku pomocí mobilních technologií. Sem můžeme zahrnout mobily, tablety, notebooky, gps navigace nebo mp3 přehrávače.

Průběh experimentu

První pokus: budeme se učit slovíčka s pomocí android aplikace Next level English, z gamifikace nám přišlo nejjednodušší udělat leaderboard, neboli žebříček kolik kdo při učení strávil času. S postupem času se ukázalo, že tato aplikace má pár nevýhod, ve verzi zdarma si nemůžete vybrat vlastní slovíčka a poměřování stráveného času taky nebylo úplně efektivní.

Druhý pokus: přešli jsem na aplikaci Dril, která obsahuje několik sad slovíček. Využili jsme jako základ 3000 nejpoužívanějších slov, ta se dělí do 14 lekcí zhruba o 200 slovíčkách. Tato aplikace umožňuje sledovat statistiky jednotlivých lekcí. Žebříček uživatelů seřazených podle stráveného času jsme nahradili tabulkou hodnocení výsledků podle jednotlivých lekcí a celkovým leaderboardem.

Třetí pokus: předchozí nastavení nám vydrželo poměrně dlouho a fungovalo, tudíž jsme si chtěli nahrát vlastní slovíčka. K tomu jsme si vybrali knihu 2000 nejpoužívanějších anglických slov. Abychom to nemuseli každý datlovat celé, rozdělili jsme si to po 400 slovíčkách. Já jsem svou část samozřejmě nechávala na poslední chvíli..., před vytvářením souboru z příslušných 400 slov mi píše kamarád, ať se na to podívám, že budu překvapená. A fakt! Z těch 400 slov jsem si jako neznámé nebo špatně zapamatované poznamenala zhruba 25 pojmů. To není na měsíc snahy špatné, což? Dohromady jsme dali 105 slov, která neznáme nebo si nepamatujeme přesně.

Čtvrtý pokus: ten stále probíhá. Snažíme se gamifikovat i další části ovládání cizího jazyka: poslech, čtení, mluvení a gramatiku.

Strávený čas

Vymýšlením a úpravami metod a doplňování slovíček jsme dohromady strávili 4 hodiny (půl hodiny 1. schůzka, 1 hodina nastavování tabulek/výměna aplikace, půl hodiny druhá schůzka a 2 hodiny nad doplňování vlastních slovíček).
Cena 0 Kč.
Čas strávený učením: zhruba hodinu denně po cca 10 minutových lekcích (200 slovíček projedete za 10 minut) a podle časových možností.

Výsledky

Známe 3000 nejpoužívanějších slov podle aplikace Dril a 2000 z knihy od Computer Pressu. Díky tomuto experimentu jsem zvládla napsat test na úrovni B2 na Masaryčce. Subjektivně: při čtení článků většině textu rozumím, i poslech se díky tomu značně zlepšil, při mluvením používám méně eeee.

Poučení

200 slovíček v lekci zabere přibližně 10 minut, ale to číslo 200 vypadá děsivě. V druhé fázi jsme počet hesel na lekci snížili na 100. Lekce se tak staly kratšími a efektivnějšími. Díky porovnávání v tabulkách se nám daří držet motivaci a nevypadat jako jouda, který včera nic nedělal :-) Navíc aplikace na telefonu je značně návyková a strašně nás baví šmejdit prstem po displeji a na rozdíl od různých her je to k něčemu dobré.

neděle 16. června 2013

Justiční slang

Pár let jsem působila v české justici jako zapisovatelka (či oficiálně protokolující úřednice, no prostě osoba, která zapisuje průběh hlavního líčení a jinak se stará o administrativu) na okresním a kratší dobu na krajském soudě. Vzhledem k současné kauze Nagyová (nebo jak se tomu momentálně říká) mě napadlo sepsat základní justiční slang, abyste se v budoucnu orientovali...

Černej pták – státní zástupce
Čumáci – přihlížející veřejnost u soudního jednání
Čumil do spisu – nahlížející do spisu
Dělník justice – soudce I. stupně
Diagnóza – účastník řízení s titulem Ing.
Domácí zabijačka – vražda mezi manžely
Dostihové tabulky – přehledy rozhodnutých případů dle jednotlivých soudců (výkonnost)
Dudlíky – spisy ve věcech péče o nezletilé
Elpaso – loupežné přepadení
Hlavko, líčo – hlavní líčení
Matlák – povinný (dlužník), či jakýkoliv účastník řízení
Houpací koně, spící panny – přísedící
Jídelníček – seznam hlavních líčení dne visící u soudní síně
Justičák – příslušník justiční stráže
Eskorťák – příslušník Eskortní služby
Montérky – talár
Kazeťák – kázeňsky závadná osoba
Konečňák – formulář konečného rozhodnutí
Košilka – obal spisu
Ležák – spis, který leží v kanceláři dále než je zdrávo
Lunatik – soudce, který žije mimo realitu a jeho rozhodnutí podle toho vypadají
Medvěd – poutací opasek
Mlaďoch – mladistvý
Mozkoškrab – psychiatr
Nádobíčko – sbírky právních předpisů a další pomůcky soudce v soudní síni
Ofák – advokát přidělený soudem (ex-offo)
Ohrádka – místo v soudní síni určené pro vyslýchanou osobu
Okotit se – spis se založí omylem do jiného spisu a dojde k jeho ztrátě
Péčko – porno/péče o nezletité/pervitin
Péčkař – soudce péče o nezletilé
Péóčko – podmíněné odsouzení
Ping pong – formální činnost soudů, která nevede k rozhodnutí
Pisna, pisule – zapisovatelka
Sedák - přísedící
Sprčko – správní spis
Sušit – schovávat spis v kanceláři a nerozhodovat v něm
Tlusťoch – obsáhlý spis
Ubytovatel – soudce/státní zástupce, který často bere do vazby
Vědec- soudce vyznačující se bohatými znalostmi, dlouhými písemnými rozhodnutími, většinou méně rozhodný
Žiletka – tenký spis

úterý 11. června 2013

Citáty o vzdělávání

Ten nejpomalejší, který neztratil z očí cíl, jde stále ještě rychleji než ten, který bloudí bez cíle. Gotthold Ephraim Lessing

Důvěra a zodpovědnost


Jen málo věcí pomáhá člověku víc než svěřit mu odpovědnost a dát mu pocítit, že mu důvěřujete. Booker T. Washington

Učitel musí mít především důvěru ve studující, že jsou schopni se samostatně učit. Carl Ranson Rogers

Pouze se zeptám, nepovím mu to. A pak budeme hledat odpověď spolu. Sokrates

Psaní

Nejdřív je třeba naučit se tomu, o čem píšeš. Potom je třeba naučit se psát. Na jedno i druhé padne celý život. Ernest Hemingway

Nikdy a ničím nepřimějete čtenáře, aby poznávali svět pomocí nudy. Lev Nikolajevič Tolstoj

Co je napsáno bez námahy, je obvykle čteno bez potěšení. Samuel Johnson

Konfucius

Moudrý muž vyučuje své žáky tak, že je vede k cíli, ale nevleče; pobízí je vpřed, ale netlačí; otevírá cestu, ale nepřivádí je k cíli... 

Co slyším, to zapomenu.
Co vidím, to si pamatuji.
Co si vyzkouším, tomu rozumím.

Jan Amos Komenský


Naší didaktiky začátkem i koncem budiž: hledati a nalézti způsob, podle něhož by vyučující učili méně, ti však, kdo se učí, naučili se více.

pátek 24. května 2013

Tipy na přežití zkouškového období

Jako většina studentů bojuju v průběhu zkouškového sama se sebou, moderně se říká s prokrastinací. V článku vám představím metody, které mi pomáhají překlenout svou nechuť a lenost.

Podle rčení S chutí do toho, půl je hotovo vlastně začnete a už máte půlku za sebou. Což o to, ale začít...

  1. Neřešte emocionální vztah k úkolu. Takovéto "mně se nechce", "stejně mi to k ničemu nebude", "zadavatel práce je vůl". Nepomůžete si a stejně to budete muset udělat.
  2. Rozkrájejte slona. Máte napsat seminárku, to je hodně složitý úkol. Odradí vás to již z počátku. Slona také nelze sníst na posezení. Abyste mohli slona sníst (napsat seminárku), je dobré si úkol rozdělit na menší části, které vás tolik nevyděsí. Například před sepsáním práce musíte nastudovat nějakou odbornou literaturu, abyste nevařili úplně z vody. Prvním úkolem se tak stane prohledat google a odborné databáze a najít si nějaké články. Dál si můžete dát cíl přečíst jeden článek. Atd.
  3. Začít s jednodušším. To vás nakopne a aspoň začnete něco dělat. Kdybyste začali těžkým úkolem, tak pravděpodobně ani nezačnete. Hrozí však, že u plnění snazších úkolů zůstanete.
  4. Pravidlo 10 minut. Po vybrání první položky dne je třeba skutečně začít. Přemluvit se ke hodinovému čtení odborného článku v angličtině může být složité. Řekněte si, že ho budete číst jen deset minut a pak si můžete skočit na facebook. Často zapomenete, že těch deset minut uplynulo a do článku se ponoříte.
  5. Pomodoro. Tento název označuje techniku, při které 25 minut pracujete a pak si dáváte 5 minut pauzu na protáhnutí či zkontrolování sociálních sítí. Existuje spousta rozšíření do prohlížečů, které vám pomohou těch 25 minut strávit s daným úkolem (většinou pomocí zablokování sociálních sítí a dalších stránek).
  6. Metoda Tour de France se hodí spíše pro dlouhodobější učení či psaní rozsáhlejší práce. Spočívá v každodenním několikahodinovém soustředěním na konkrétní činnost (třeba se učíte na státnice). Vyberete si kupříkladu závod Tour de France, který se jeden zhruba tři týdny skoro každý den po několik hodin. Seberete učebnici, spustíte si např. z archivu vysílání České televize 1. závod Tour de France, začnete se učit a v průběhu úpění nad učením můžete sledovat utrpení nadopovaných cyklistů sápajících se na některý kopec ve Francii. Až závodníci dojedou, můžete s učením pro ten den skončit. Další den pokračujete v tomto strastiplném procesu.

Učení či psaní rozličných prací se hodí i podpůrné prostředky.


  • Záznam koncertu. Pusťte si záznam koncertu oblíbené skupiny či zpěváka. Každých tři až pět minut vám diváci zatleskají. 
  • Jídlo a chemikálie (káva, čokoláda, guarana, ginkgo biloba nebo kofein v prášku či tabletkách)


Máte nějaké další fígle? Sem s nimi!


Mnoho zdaru ve zkouškovém!


pondělí 13. května 2013

RPG s Věrou Pohlovou


Všichni žijeme ve svých ulitách, ve kterých nám je dobře a nechce se nám z nich vycházet. Říká se tomu komfortní zóna. De fakto trávíme svůj čas jako ovce poslušně uprostřed stáda. Ovšem není na škodu občas ze svého pohodlí vystoupit. Podle profesora Zimbarda je hrdina ten, který dokáže vystoupit ze stáda a poukázat na chyby v jeho chování. Někdo je statečný od přírody, jiný se odhodlává obtížněji. Dobrou zprávou je, že se to dá natrénovat.

Jsem poměrně introvertní člověk, tudíž je pro mě těžší ze své ulity vyjít. Zároveň však chci změnit svět... nebo aspoň jeho malý kousek. Takže mi nic jiného nezbývá. V poslední době často mluvím na veřejnosti, prezentuju nebo vysvětluju někomu něco. Např. klientům, v rámci firmy spolupracovníkům nějaké kreativní nebo time-managementové techniky, nějakým studentům/žákům/zájemcům něco o Wikipedii nebo o wiki systémech obecně, případně v rámci našeho vlastivědného spolku pořádáme přednášky o místní historii, případně nějakému nešťatníkovi vemlouvám do hlavy díru, že státní školství je zvěrstvo. A logicky, když k někomu mluvíte, tak na vás kouká. Tedy pokud např. neusnul nebo tak. V této formě předávání informací (snad užitečných, podnětných) se však chci víc soustředit na samotný obsah než řešit, že na mě někdo civí. Proto není od věci si to trochu vyzkoušet nanečisto.

Profesor Zimbardo doporučuje nakreslit si černou tečku na čelo a pak se s ní vydat na veřejnost. To mně přijde laciné, jednoúčelové a spíše vhodné pro někoho, kdo neoplývá dostatečným vlasovým porostem. Mám svou verzi hry na hrdiny.

Na happeningu na Karlově mostě jsem na někom viděla tričko s nápisem Já bych všechny ty internety a počítače zakázala. Zapátrala jsem na těch internetech, objevila příslušný eshop a tričko si objednala. Nápis tak v mém případě nahrazuje černou tečku na čele a poutá dostatečnou pozornost. Pravděpodobně větší než ten puntík. Lidi, kteří na mě zírají, dělím do dvou skupin. Jedni ví, že je to mem a zaujme je samotná existence toho trička. Druzí jsou méně informovaní a podle výrazu netuší, vo co gou. Mezi zábavnější aktivity patří sednout si někam s notebookem, kindlem nebo smartphonem (nejlépe v kombinaci). To jsou pohledy!


Pojďte vystupovat ze svých komfortních zón a ze stáda, nebuďte ovce! Třeba 25. května, kdy se koná ručníkový den, je ideální příležitost. Vezměme si ručník a pojďme bořit a ničit (nejen) své komfortní zóny!

neděle 24. března 2013

Rovnoprávnost žen dle debaty v České televizi

Včera večer jsem prošla okolo televize a zaujal mě pořad České televize Politické spektrum. Tématem byla rovnoprávnost a postavení žen v současné společnosti.

První, co mě praštilo do očí, bylo obsazení hostů. Kandidátka na prezidenta Táňa Fischerová, ředitelka Gender Studies a nějaká pani z Forum 50 %. A ještě moderátorka, samozřejmě.

Hm, a ta rovnost byla jako kde? Když chcete diskutovat o nějakém tématu, musí tu být zastoupeny obě strany, ne? Obzvlášť když chcete mluvit o rovnoprávnosti. Tudíž se debata odehrávala podle rozkošného scénáře: sluníčko Fischerová něco řekla, jedna ze sufražetek si přisadila a třetí prohlásila cosi ve smyslu: "Dobře si to těm chlapům nandala, Máňo!"

Taky se dostalo na chválení evropskounijních kvo-kvót, tedy direktivy o 40% zastoupení něžného pohlaví ve vrcholných orgánech firem. Jasně, kvóty všechno vyřeší! A co když v tom vedení budou samé ženy, to budou mít taky muži nárok na 40 %? Přece rovnoprávnost není jen z jedné strany, nebo někde soudruzi udělali chybu.

Následně jedna z přítomných feministek zmínila fakt, že mezi vysokoškolskými absolventy je 61 % žen, ovšem ve vedení 100 největších firem v ČR je jen 7,6 % žen. To je sice pravda, leč je třeba si uvědomit, jaké obory ty vysokoškolsky vzdělané ženy vystudovaly a v jakých odvětvích působí ty největší firmy. Těžko může absolventka dějin umění řídit podnik těžkého průmyslu.

Další možnost je strčit nějaké baby do dozorčích rad a podobných orgánů. My si splníme kvótu, ony budou mít funkci a bude všechno OK. To byste fakt chtěly, milé ženy?

sobota 23. března 2013

Václav Klaus: Evropská integrace bez iluzí

Nesouhlasit s Klausem se obzvlášť v posledních letech ukazuje jako velmi moderní a trendy. Ovšem málokdo ty názory zná jinak než přefiltrované našimi médii, které bažící po senzacích a snadné produkci infotainmentu se ani nesnaží o jakoukoliv analýzu Klausových textů a výroků.

Vrcholem byla reportáž z Klausovy návštěvy Cato Institutu. Z celého projevu zůstalo Klausovo podivení nad cenou, za kterou se tu prodává jeho kniha, a pár záběrů typických nesouhlasných gest. To je reportáž veřejnoprávní televize financované z našich daní?

Rozhodla jsem se, že by nebylo od věci se do nějaké Klausovy publikace mrknout. Mým favoritem byla My, Evropa a svět, leč tu si nějaký jiný uvědomělý občan půjčit v knihovně těsně přede mnou. Chtěla jsem něco k Evropské unii, tudíž můj zrak padl na knihu Evropská integrace bez iluzí.

Kniha se dělí do pěti kapitol. Nejprve nastiňuje historii evropských integračních procesů, následně popisuje současnou situaci včetně problému Řecka. Ve druhé části překládá pohledy na ekonomické přínosy teritoriální integrace a definuje evropské chápání nacionalismu. V poslední kapitole nabízí východiska.

Nejvíc mě zaujalo porovnání fungování organizací CEFTA (Středoevropská zóna volného obchodu) a Visegrádské čtyřky versus Evropská unie a její systém volného obchodu. CEFTA funguje jako evropský hospodářský prostor, tedy až na takovou maličkost jako je např. byrokracie. CEFTA totiž funguje bez jakéhokoliv centrálního orgánu, který vzhledem ke své neexistenci nemůže produkovat a požadovat spoustu lejster. Visegrádská čtyřka, kde ČR, Slovensko, Polsko a Maďarsko řeší podobné problémy jako evropské summity, až na stejnou drobnost. Ono to nemá žádný centrální aparát! Země či přesněji jejich zástupci se domluví, kdo bude setkání hostit příště a stanoví se témata. Hostitelská země tak připraví místo a podklady. Kde mají prezidenta V4, hymnu, lejstra, úředníky, sídlo? Jak bez toho mohou fungovat?
Zatímco dříve bylo Evropská společenství tím, kdo je svými členskými státy úkolován, v dnešní EU je tomu nezřídka právě naopak.
Neměli bychom zapomínat, že od našeho vstupu do EU v roce 2004 do 5. září 2011 bylo na úrovni unijních institucí přijato 4527 nařízení, 686 směrnic a 6617 rozhodnutí. Fakt je nutné regulovat všechno na světě?

V jedné z kapitol rovněž Klaus krátce zmiňuje ideu vzdělanostní společnosti, která dle něj vede ke "zvyšování nominálního vzdělání stále většího počtu Evropanů při prudkém poklesu jakkoli produktivně využitelného vzdělání." IMHO v tomhle nejde nesouhlasit. Jsem sice velmi ráda, že někdo studuje nějaký jistě velmi zajímavý obor, kterým si rozšiřuje své duševno, ale zas na druhou stranu tyto obory bývají poměrně nepraktické (slušně řečeno). Např. já chodím na kurz akademické angličtiny se slečnou, která studuje cosi pod názvem "jazyková teritoriální studia", což má dvě trhliny: slečna jaksi netuší, jak se název studijního oboru řekne anglicky (což je u oboru s názvem jazyková trochu úsměvné). Za druhé, když se jí učitelka ptala, co si pod tím má představit, tak říkala, že když se učí o Rusku, tak probírají jeho jazyk, geografii, kulturu a tak. Hm, to jsem se učila na základní škole v zeměpise. No neva, ať si rozšiřuje duševní obzory, ale ať si to laskavě zaplatí ze svého. Nechápu, proč by z daní měli občané (i ti co mají základní vzdělání) platit vysokou školu každému, kdo zvládne přeslabikovat větu. Nechtějte vědět, jak se osazenstvo hodiny tvářilo, když jsem prohlásila, že jsem pro zavedení školného, neboť by to podle mého názoru vedlo k zodpovědnějšímu výběru oboru studia. Asi jsem na fildě spáchala nějaký hřích či co :-)

Na druhou stranu nutno dodat, že oběma stranám (Evropská unie se svým fanklubem a Klaus) mají něco společného. Chvilka napětí... Myslím, že je to malá schopnost sebereflexe. V textu jsem nenašla žádnou zmínku o tom, že by se snad pan prezident v něčem mohl mýlit (možná v podpisu Lisabonské smlouvy). Ovšem stejný problém nalézám i u druhého tábora. Slyšeli jste snad z úst někoho spojeného s Evropskou unií větu typu "tohle jsme podělali"?

Na závěr malá invektiva.
...a bylo by jich možné jmenovat daleko více, toto byly texty náhodně položené u mé postele, když jsem si léčil angínu.
Nemůžu si pomoct, ale tento citát mi připomíná Okamurovy blogísky s větou "Ale i tady přemýšlím nad aktuálními problémy..."

čtvrtek 21. března 2013

Používání ženských jmen

Přečetla jsem si článek o problematických registrech na ministerstvu dopravy. Nějaký registr, který stahuje data, se jmenuje Eliška. Proč proboha takové množství aplikací či zařízení bývá pojmenováváno ženskými jmény?

Zatím mě napadly tyhle čtyři:

Eliška - registr stahující data na ministerstvu dopravy
Marushka - aplikace Katastru nemovitostí (a práce s ní je fakt "velká radost...")
Tamara - radiotechnický pátrač KRTP-86
Božena - odminovací komplet. Zkuste se podívat jak v "ústech" Boženy vybuchne mina. Fakt super.


Určitě nejsem feministka, spíš tenhle druh žen poměrně nesnáším. Ale opravdu? Proč se na tyhle programy/stroje používají ženská jména? To má být pomsta nebo naopak?

neděle 10. března 2013

Pravidlo 10 minut

Jako většina lidí občas zápasím s plněním úkolů - prokrastinuji. Dlouho jsem hledala metodu, která by mi pomohla. Jak praví Mark Twain "Budeš-li někdy hledat pomocnou ruku, najdeš ji na konci svého ramene", tak ji já jsem našla pomoc sama u sebe.

Každý máme úkoly, do nichž se nám nechce nebo se nám zdají obtížné. Patřím mezi ty, kteří často tyto nepopulární činnosti odkládají, kam až to jde (a že to jde hodně dobře a daleko). Asi největším problémem je vůbec začít, pak už je ve většině případů vyhráno. Ostatně jak říká jiné přísloví "S chutí do toho, půl je hotovo". Takže teoreticky stačí začít a máte půlku práce, to se mi fakt líbí!

Inspirovala jsem se techniko pomodoro, podle které by člověk měl 25 minut pracovat a pak mít 5 minut pauzu. Ale 25 minut je moc dlouhá doba pro prokrastinátora ve mně. Delší dobu jsem laborovala s ideální dobou. Mé líné já je přímo zděšeno, že by mělo nad nějakým úkolem, které vůbec, ale vůbec dělat nechce, strávit celých 25 minut. I čtvrthodina se obtížně v některých vypjatých chvílích překonává. Naopak 5 minut je strašně krátká doba.

Flákač ve mně se však rád nechá přesvědčit, že jen deset minutek stráví nad nějakou hrozně nudnou či obtížnou činností a pak může utéct k NIČ - neidentifikovatelné internetové činnosti. Na druhou stranu je desetiminutovka dostatečně dlouhá, abych se v 95 % případů do práce natolik zabrala, že zapomenu, že to absolutně nechci dělat a že 10 minut dávno uplynulo. A nějakým způsobem se stane zázrak - úkol je hotov!

Právě kvůli možnému vyrušení a útěku od plnění povinností nepoužívám žádné minutky, které by po stanovené době vydaly nějaké upozornění, že je konec. To by totiž umožnilo mému prokrastinátorovi uniknout. Což rozhodně nechci, když už jsem ho do svých tenat tak pracně vlákala.

A v těch 5 %, kdy se během 10 minut do úkolu nezaberu? Na to mám také osvědčené praktiky - věta "udělám to až pak" nebo tzv. vyhnívání úkolů (když to neudělám, většinou se nic nestane; není to důležité; udělá to někdo jiný...).



čtvrtek 21. února 2013

Telefonát v ruštině a menší zamyšlení na jazykovým vzděláváním

Dnes mi omylem volal náš dodavatel. V ruštině. Sice jsem ruštinu měla rok na základce jako volitelný předmět (či co to bylo) a dva roky na střední, ale v podstatě umím přečíst azbuku a jako rodilý mluvčí slovanského jazyka trochu chápu, o co  v textu jde. Ale to je tak všechno.

Ze základky si pamatuju jen 4 věty:

Maskva stalíca rasíji. (Moskva je hlavní město Ruska).
Što eto na kartínke? Eto škola. (Co je na obrázku? Škola.)
Ja guljáju v párke. (Procházím se v parku.)
Jíjíčko upálo i rozbílo. (Vajíčko spadlo a rozbilo se.)

Poslední je věta ze školního představení, pro které jsme nacvičili pohádku v ruštině.

Střední nebyla o nic lepší, vzhledem k tomu, že se jednalo o předmět, kam se většina chodit nechtěla, avšak nedostali se kvůli úžasnému přihlašovacímu systému nikam jinam. Tomu bohužel odpovídala i výuka. Drtivá většina mým souputníků za dva roky nezvládla azbuku... Měli jsme super učitele, byl to postarší pán se zvláštním smyslem pro humor. Na první hodině nás seznámil s ruskými slovy, která se prosadila i v češtině: vodka, pyzda, jebať. I k tomu jsem se zvládla naučit ještě věty Gavaritě parusky a Izvinitě ja apazdala.

Ale zpět k hovoru. V hrůze jsem přemýšlela, o čem budu s druhou stranou mluvit, když se má jazyková úroveň sestává z výše uvedeného. Nakonec jsem zvolila slovenštinu s parodií na ruský přízvuk a telefon hodila jako horký brambor právě přišedšímu kolegovi.

Uvedená příhoda mě vede k zamyšlení nad mými jazykovými schopnosti spojenými se zdejším školským "systémem". Ale nechci za své jazykové (ne)schopnosti vinit školu, nejsem typ, který pořád říká "Kde bych byl, kdyby...". Můžu si za to sama. Vím to.

První cizí jazyk, se kterým jsem vešla do styku, byla němčina. Nevím, proč jsem si ho tenkrát vybrala a proč mi v tom nikdo z rodiny nezabránil (v té době už totiž frčela angličtina). Později jsem si to občas vyčítala, ale v dlouhodobém horizontu si myslím, že jsem se rozhodla správně. Výuka naštěstí probíhala v zásadním rozporu s inkluzivním vzděláváním. Učitel brzy rozpoznal, že ne všichni mají zájem a schopnosti a menší skupinu oddělil a zaúkoloval nad plán (ano, byla jsem tam). Bohužel mu to nevydrželo dlouho a v páté třídě prakticky rezignoval. Druhý stupeň byl co do kvality lepší, avšak střídání učitelů a jejich charakterové rysy němčině moc nepřidaly.

Zato střední škola se povedla, úžasná učitelka s bičem pro lenivé, tedy přesně pro mě. Německy umím obstojně, domluvím se, rozumím atd.

Angličtinu jsem se oficiálně začala učit na střední škole. Již předtím jsem se snažila učit sama doma, avšak nikdy mi to nevydrželo dostatečně dlouhou dobu. Školní výuku bych bez nadsázky označila jako jednu velkou katastrofu. Učitelka si ráda povídala, v češtině... a dívala se na filmy a vůbec prováděla hodně aktivit nesouvisejících s anglickým jazykem. Takže střední škola mou bídnou angličtinu zrovna nepozvedla a domácí učení je kvůli mé lenosti dost špatná strategie.

Mezi střední a vejškou jsem si udělala dvouletou pauzu strávenou prací a vyděláváním peněz a dalšími dobrovolnickými aktivitami. Taky jsem měla v plánu zlepšit angličtinu...

Až ve třeťáku na vejšce jsem se odhodlala zapsat si angličtinu pro akademické účely. Noc před první hodinou jsem se budila hrůzou, avšak ani ta mě nepomohla namotivovat k samovzdělávacím aktivitám. Před hodinou se mezi "účastníky zájezdu" rozproudila diskuze nad našimi mizernými jazykovými schopnostmi a obavami z předmětu. Během hodiny mi spolustudující sice vyvrátili to, že tu umím nejhůř anglicky, ale rozhodně mě první hodina nepřesvědčila, že se domluvím. Sice rozumím a zvládnu se nějak vymáčknout, ale já jsem holt perfekcionista.

Jako plátce daní a zoufalý student si říkám, jestli by nebylo lepší místo vznosných slov o tom, že se na vysoké škole učí jen akademická angličtina, tedy že se vybrušují naše "perfektní" znalosti získané předchozím studiem, si přiznat, že studenti sice zvládnou napsat závěrečný test úrovně B2 a odmemorovat prezentaci na nějaké odborné téma, ale anglicky prostě neumí a my (škola) se budeme tvářit, že o tom nevíme.

Co takhle místo toho "všichni anglicky přece umíte a když ne, co je nám do toho" zavést povinně dva jazyky vyučované každý semestr a třeba ve třeťáku nebo i dřív zavést povinnost absolvovat jeden či více předmětů v daných jazycích. Ostatně hodiny investované do jazykové výuky by mnohdy byly rozhodně přínosnější než absolvování některých rádoby odborných povinných předmětů.

pátek 1. února 2013

59 vteřin aneb Květina v kanceláři

V knize 59 vteřin jsem se dočetla, že přítomnost květiny v místnosti zvyšuje kreativitu až o 15 %.

Nebojte, 59 vteřin není pokračování Padesáti odstínů šedi. Jedná se o knihu, kterou napsal britský psycholog Richard Wiseman. Popudem pro vznik díla bylo setkání s jeho přítelkyní - manažerkou. Když se jejich rozhovor, který se týkal příruček "jak ke štěstí přijít", chýlil ke konci, zeptala se jej, zda by neměl nějakou radu. On se otázal, jak dlouho na to má. "Asi minutu." To jej přivedlo na výzkum, jak se malým zamyšlením dostat k velkým změnám. Většina rad je doplněna o odkazy na seriózní výzkumné práce.

Ale zpět k vlivu květin na tvořivost. Podle nějaké studie množství zeleně ve čtvrtích v Chicagu výrazným způsobem snižovalo kriminalitu. Vědci zkoumali, jaký to má hlubší důvod. Údajně by mělo jít o starodávný pocit klidu, neboť přítomnost rostlin předpokládá hojnost potravy, která zmírní obavy o to, kde vzít další jídlo. Takové příjemné pocity činí lidi ochotnější pomáhat, kreativnější a šťastnější.

Wow! To se musí vyzkoušet! Kytku jsem sebrala doma, za ideálního kandidáta byl vybrán nějaký druh ledviníku (něco jako kapradina, říkám já). Zprvu u nás panovala nedůvěra, s šéfem jsme se dokonce vsadili, že tu chudák kytka dlouho nevydrží a raději zdechne než by s námi pobývala v jedné kanceláři.

Zatím nedokážu odhadnout, jestli to tvořivost zvedá či ne. Každopádně u mě bude již úspěch, pokud květina přežije. Okno mám na sever, navíc nechci, aby něco stínilo té troše přírodního světla, které sem dopadá, takže kytka s květináčem spočinula na skříni poměrně daleko od okna. Navíc nepatřím k lidem s nejlepší pamětí a vzpomenout si, že je třeba i vody, nemusí být vždy nejlehčí.

Mým prvním cílem tak nebude zvedat kreativitu, nýbrž udržet rostlinu při životě. Což znamená ji pravidelně zalévat, nepřelévat a tak podobně o ni pečovat. Tudíž to ve mně posiluje pocit zodpovědnosti :-) Ostatně na příchozí by asi povadlá či uschlá zeleň nepůsobila zrovna nejlepším dojmem.

Nadto každý pohled na nový přírůstek do naší kancelářské "rodiny" ve mně vyvolává aspoň malý úsměv.

Tudíž celá tato anabáze s květinami v místnosti vede nejen k vyšší kreativitě (snad), leč určitě také k větší zodpovědnosti a zvyšuje i pocit radosti.